Opera Magna aneb Píseň písní a modlitba

20210312

Kázání ze soboty 12.03.2021 – br. Michal Balcar

Dovolte mi předem poděkovat za možnost oslovit mládežníky z celé naší Unie na začátek
modlitebního týdne. Přece jen již dávno v mládežnickém věku nejsem, ale možná se díky
tomu mohu o trochu víc cítit jako král Šalomoun, který svůj život dokáže bilancovat
trochu s odstupem.

Ještě než se pustím do samotného tématu mého kázání, dovolil bych si doporučit vám
přednášky modlitebního týdne, protože jsou po obsahové i formální stránce nadprůměrné.
Fakt se to španělské unii i Victoru Armenterovi hodně povedlo.

Píseň písní a modlitební týden? Mají Píseň písní a modlitba něco společného? Tématem
písně je přece vášnivá láska mezi mužem a ženou, nikoli modlitba. Pokusím se přesvědčit vás,
že takové spojení existuje.

Předně mám za to, že pokud někdo prožívá pohoršení, když z kazatelny zaznívá snaha
o spojení tématu erotické fyzické lásky mezi mužem a ženou a tématu lásky k Bohu, nic
nepochopil. Tentýž Hospodin nás přece stvořil jako sexuální bytosti. Tentýž Hospodin nás
stvořil jako bytosti, které vyjadřují svou lásku tělesným způsobem. A tentýž Hospodin nás
stvořil jako bytosti, které touží po vztahu s ním a ten vyjadřují a navazují skrze modlitbu.
Obojí je pro nás přirozené. Bez obojího nedokážeme žít.

Poučení posluchači vědí, že v původních biblických jazycích, hlavně v řečtině, se rozlišuje
mezi různými druhy lásky. Známe agapé, filii i eros. Bylo by ale nepochopením domnívat se,
že se jedné o city navzájem neslučitelné. Právě naopak. Čeština všechna tři tato slova
překládá jako láska. To není jen projevem její nedostatečné slovní zásoby, ale také důležitým
připomenutím pro nás, že všechny tři jsou projevy jedné a jediné lásky. Bůh nás přece stvořil
jako ty, kdo dokáží milovat a touží být milováni.

Exkurz o alegorii

Píseň písní se celá století četla alegoricky. Až reformace připomněla čtenářům Bible, že
nesmějí přehlížet to, že se jedná o milostnou poezii. Následkem toho bylo alegorické čtení
razantně odmítnuto a Píseň se (minimálně v adventismu) téměř nesmí číst jinak než popis
milenecké lásky. Můj výklad ale není alegorický. (Byť je mu blízko). Je to výklad, který
ukazuje, že erotický vztah mezi mužem a ženou a vztah modlitby vůči Bohu mají něco
zásadně společného – pro oba nás stvořil Bůh. Láska k ženě/muži a láska k Bohu jsou
provázané, propojené.

Co nám tedy Píseň může říct o modlitbě?

– že se v ní někdy s Hospodinem míjíme. Že se hledáme. Že v povaze modlitby je zápas
o to, abychom ve víře přijímali, že nás Hospodin slyší a naše modlitby vyslýchá (což
neznamená, že podle nich jedná). Tak je to i mezi milou a milým v Písni. Oba po sobě touží,
ale ne vždy se potkají. (Tak např. 5,2-6)

– že se v ní s Hospodinem setkáváme, ta jako milá a milý se setkávají. Že jsou modlitby,
u který nás nikdo nemusí přesvědčovat, že je Hospodin slyšel, protože my sami cítíme jeho
blízkost. Jsou modlitby, když víme, že je s námi a že nás provází. (Tak např. 2,8-13)

– že láska partnerská i modlitba nás vedou k tomu, že sami sebe vidíme v realističtějším
světle. A ne vždy je to příjemný pohled. Dovolil bych si tuto svou tezi opřít o stanovisko
autority, které nás v minulém týdnu opustila a která pro mne v 90. letech znamenala hodně,
a to je Larry Crabb. Čtu z jeho – pro mne – důležité knihy Uvnitř: “Hluboké pokání znamená
vzdát se sebeobrany, abychom mohli být plněji tím mužem a ženou, kterými jsme byli
stvořeni. Umožní nám být citlivými, silnými muži, se zájmem o druhé a bezpečnými,
dávajícími zranitelnými ženami – lidmi, kteří umějí žít podle Božího plánu a dokonaleji ho
reprezentovat.Tato nejhlubší změna vyžaduje poznání, že sami sebe vidíme jako oslabené
muže a poničené ženy.” (str. 205).

– že láska pozemská i láska nebeská jsou silnější než smrt. Píseň vlastně zmiňuje Boha
explicitně jen jednou. Ale zrovna ve verši, který je možná z celé knihy nejsilnější. Pís 8,6-7:
Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska,
neúprosná jako hrob žárlivost lásky . Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův. Lásku neuhasí
ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého
domu, sklidil by jen pohrdání.

– a že cítíme jistotu, že k sobě patříme (i když se míjíme). To je jeden z opakovaných
refrénů celé Písně: Já jsem svého milého a můj milý je můj. Já miluji Hospodina a jsem jím
milován.

 

Sdílet